„Cože? Co je to za nesmysl?“ podivil se sedmadvacetiletý podporučík Josef Valčík, když mu jeho nadřízený kapitán Alfréd Bartoš, o dva roky mladší, sdělil tu zprávu.

„Je to rozkaz z Londýna, Pepíku. A my jsme vojáci,“ řekl Bartoš stroze.

„To se tam úplně zbláznili?“ vybuchl Valčík. A zeptal se spíše z rozčílení, než veden logikou: „Přišlo to přes Libuši?“

Bartoš přistoupil v bytě manželů Krupkových k oknu pokoje a zadíval se ze čtvrtého patra činžáku dolů, na pardubickou Pernerovu ulici. Nic pozoruhodného se tam teď, na konci února roku 1942, nedělo, ale Fredu vyvedla zbytečná otázka z míry. „Jasně že přes Libuši,“ sykl podrážděně, aniž se na kolegu ohlédl. Mluvili o vysílačce, kterou obsluhoval radista desátník Jiří Potůček, třetí z výsadkové skupiny Silver A, tvořené příslušníky československé armády ve Velké Británii. Seskočili na území protektorátu koncem prosince minulého roku a Libuše posílala už dobrých pět týdnů vedení československého zahraničního odboje, působícímu v Londýně, tolik potřebné informace z domova. Po předchozím úkrytu v kamenolomu Hlu-boká v blízkosti obce Ležáky na Chrudimsku se vysílačka přemístila do bytu Emilie Chrbol-kové v Mněticích, jen pár kilometrů od Pardubic. A Potůček s ní.

„Tak dost keců!“ Velitel Bartoš se rezolutně obrátil do pokoje. „Zkrátka odjedeš z Pardubic a Anthropoid najdeš. Jasný?“

„Jasný mi to není, ale pojedu,“ řekl Valčík.

Rodák ze Smoliny u Valašských Klobouk, pocházející z nemajetné katolické rodiny, bratr sedmi sourozenců, vyučený koželuh, který před okupací pracoval v Baťových závodech, pát-ral nejprve u spolehlivých Čechů v Plzni. Hledal na původních kontaktních adresách, které obdrželi rotmistr Jozef Gabčík a rotmistr Jan Kubiš, členové výsadku Anthropoid, ještě v Londýně. Tak se Valčík dostal – ovšemže s použitím smluvených hesel – k pražským před-stavitelům sokolského odboje. A díky nim konečně do žižkovského bytu Marie Moravcové, číhající smrt stále v patách. Téhle znamenité ženě se v ilegalitě říkalo teta, ale byla to spíše máma mnohých, kteří se aktivně postavili nacistům na odpor.

„No nazdar. Kde se tady bereš?“ Gabčík neskrýval nevoli, když se Valčík objevil ve dveřích.

„Ani já tady nejsem rád,“ odpověděl. „Musel jsem vás najít,“ vysvětlil jakoby omluvně. „V Londýně nevědí, co s vámi je. Očekávají zprávu.“

„Prokristapána,“ přidal se Kubiš. „Copak nám netloukli do hlavy, že se naše skupiny nesmějí kontaktovat? Že to je hrozný riziko? Že se nesmíme ani informovat o našich úkolech?“

„Určitě se tady neflákáme. Spíš naopak,“ zdůraznil Gabčík. „A příště za námi nechoďte,“ dodal. „My vás taky nevyhledáváme.“

„Kdybyste měli vysílačku, vyřídíte si to sami.“ Valčíka najednou napadlo, že by měl zdejší přítomnost obhájit. „Mimochodem,“ poprvé se usmál, „taky by mě zajímalo, co vlastně dělá-te.“

„Víš dobře, že to nesmíme říct. Nikomu,“ prohlásil Gabčík.

Setkání bylo krátké, leč věcné. Libuše odvysílá depeši, že Anthropoid na svém úkolu pracuje. A Valčík dokonce odcházel s příslibem, že se kamarádi pokusí, aby Silver A navázal spojení s pražským odbojem, zejména se štábním kapitánem Václavem Morávkem. V té chvíli Val-čík netušil, že ho už zanedlouho okolností donutí, aby z Pardubic uprchl. A že se ke Gabčí-kovi a Kubišovi v Praze přidá. A jednoho dne na konci května bude spolu s nimi v libeňské Kirchmayerstrasse čekat, až černý mercedes se zastupujícím říšským protektorem Reinhar-dem Heydrichem začne sjíždět k ostré pravotočivé zatáčce.