"Přísahám při lékaři Apollonu, při Hygieii a Panacei, volám za svědky všechny bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib," zaručoval se v polovině dvacátých let čerstvý absolvent lékařské fakulty na Karlově univerzitě MUDr. Josef Bartoň, sliboval v jednotlivých bodech, že bude zachovávat etický kodex svého povolání, jejž Hippokratova přísaha obsahuje, přísahal a sliboval. Byl to vznešený okamžik, který prožíval, okamžik závazný jako život sám.

 

Specializoval se na pediatrii – jako by chtěl bdít nad osudem ještě bezbranných a bezmocných, odkázaných na péči druhých, a nejen v nemoci. Doktor Bartoň, odborně erudovaný a s pevnými morálními zásadami, provozoval praxi v pardubické ordinaci jako emeritní asistent pražské dětské kliniky, ale jeho medicínské aktivity byly rozsáhlejší. Učil v ústavu pro porodní asistentky, byl spoluzakladatelem Masarykovy ligy proti tuberkulóze, věnoval se zdravotnické osvětě. Ve třicátých letech patřil – ženatý, otec syna a dcery – ke známým pardubickým osobnostem, jako byli například majitel elektrotechnického závodu v Pardubicích ing. Alvín Palouš, policejní lékař MUDr. Jan Hroch, hoteliér z Veselky Arnošt Košťál nebo populární František Hladěna, pevně svázaný s motorismem. Věděli o sobě, scházeli se, manželské páry vytvořily jakousi rodinnou pospolitost, která občas trávila příjemné chvíle v restauraci nebo baru hotelu Veselka. Nikdo z nich ještě netušil, že se poklidná prvorepubliková idyla chýlí ke konci.

 

A pak hitlerovci zaplavili českou zem. "Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé," přísahal před zhruba patnácti lety ve staroslavné aule Karolina MUDr. Josef Bartoň. Nyní, záhy po okupaci, dal svému slibu nový, hlubší rozměr. Rozhodl se, že bude "vzdalovati všechno zlé a škodlivé" nejen od nemocných, ale od národa, jehož je příslušníkem. Navázal kontakt s odbojovou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme a stal se rovněž součástí pardubické odbojové skupiny, k níž patřili kromě jiných i staří známí z hotelu Veselka.

 

Když na půdu vlasti seskočili parašutisté z výsadku Silver A, pardubičtí odbojáři se stali jejich významnými pomocníky. Doktor Bartoň, který byl navíc radioamatérem a rovněž vítězem řady soutěží v těsnopise, před okupací tak oblíbených, si našel cestu především k radistovi Silver A Jiřímu Potůčkovi. Spolupracoval s ním už v lednových dnech roku 1942, v době, kdy se ještě nedařilo navázat spojení mezi vysílačkou Libuše, umístěnou v lomu Hluboká nedaleko Ležáků, a Vojenskou radiovou ústřednou poblíž Londýna. Chybu v přijímači sice tehdy odhalil bývalý vojenský radiotechnik František Valenta z Mikulovic, ale ani doktor Bartoň nezůstal pozadu: poskytl Potůčkovi výkonnou radiostanici, kterou doma ukrýval, pro případ, že by Libuše musela být vyřazena z provozu.

 

Radista se pak kvůli bezpečnosti s Libuší několikrát přemístil a začátkem dubna ji opět instaloval v lomu Hluboká, zatímco sám přijal – v polovině dubna – nabídku mlynáře Jindřicha Švandy a ubytoval se v ležáckém mlýně. A někdy v té době podcenil ještě studenou vodu tamějšího rybníka, vykoupal se v něm – a dostal těžký zápal plic. Byla to učitelka Věra Junková, která svého milého přesvědčila, aby odjel stonat do bytu Chrbolkových v Mněticích, kde před nedávnem s Libuší pobýval – ­ měla to tam z Pardubic mnohem blíž než na Ležáky. Blíž to tam měl samozřejmě i MUDr. Josef Bartoň. A tak se oba u lůžka nemocného střádali – Věra ho léčila slovy lásky, lékař medicínskými praktikami.

 

Jednoho dne však Bartoň zastihl pacienta v trudomyslné náladě. Věděl, že by měl jeho chmury rozptýlit. Vyndal z lékařské brašny sešit popsaný těsnopisnými klikyháky – záznamy proslovů, které exilový ministr zahraničí Jan Masaryk posílal prostřednictvím londýnské rozhlasové stanice BBC do okupované vlasti. Aniž Bartoň cokoli předeslal, začal číst:

 

"Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě a pro tento cíl jsme ochotni obětovat vše. Zanedlouho budou české legie stát znovu v jedné bitevní frontě se spojenci. Přijde den, kdy nacismus a s  ním vaši utiskovatelé zmizí z povrchu země. Již nyní je československý národ volá na boží soud. Při jménu, které nosím, vám zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí." Dočetl, beze slova se díval na svého pacienta.

 

Potůček se na posteli poněkud nadzvedl, usmál se a prohlásil:

 

"Doktore, vy víte, jak na mě." "Kolikrát jsem ti už říkal, abys mi tykal." "To si nedovolím," pravil dvaadvacetiletý parašutista muži o dvacet let staršímu a zeptal se: "Ze kdy je tenhle projev?" "Září 1939." "Pan ministr měl pravdu – české legie teď už stojí v jedné bitevní frontě se spojenci." "No, ale jeden legionář… nevím, nevím…" Bartoň na Potůčka zvesela pokukoval. "Už brzy vstane, nebojte se." "Takže hlavu vzhůru, Jirko, a furt se de, jak by řekl Masaryk," uzavřel Bartoň dnešní léčbu.. Netrvalo dlouho a radista se v lomu Hluboká zase už skláněl nad svou Libuší.

 

A MUDr. Josef Bartoň? "Udržím-li pevně a dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život pro všechny časy, kdybych však se proti této přísaze prohřešil, ať mě postihne pravý opak," uzavřel před lety čerstvý absolvent lékařské fakulty svůj slib, jenž byl pro něho závazný jako život sám. Své poslání však naplňoval v mnohem širších souvislostech. Proto lékařův život skončil na popravišti pardubického Zámečku, proto jeho žena Emílie zemřela v osvětimské plynové komoře.