Zhruba čtyřicet obyvatel osmi domků a dvanáct obyvatel mlýna, to je osada Ležáky, v níž vedou pravidelný, každodenní život lidé nadmíru obyčejní, prostí a jednoduší, bez vyššího vzdělání, světaběhu a metropolí neznalí, tvrdě pracující, většinou kameníci z místní skály, jak se tady říká lomům, kteří jsou zároveň domkáři a obdělávají spolu s manželkami a dětmi malá políčka, dosti vdovců a vdov, taky výměnkáři, všichni udávají katolické náboženství, a přece jen někteří navštěvují kostel v sousedním Včelákově neděli co neděli – všichni jsou si jakoby podobní, a přece někteří s výjimečným osudem. 

Tak třeba Karel Tomek, ovšemže kameník, teď v červnu onoho roku 1942 ještě ne šestapadesátiletý, který obývá s manželkou Růženou a dětmi Karlem, Růženou a Břetislavem stavení s nejstarším ležáckým číslem, jedenáctkou, stojící ze sedmi domků rozesetých po návrší nejblíže k silnici – dřevěný štít nad dvěma okny hledí na vozovku – a tenhle Karel Tomek, nejstarší v příbuzenstvu, je spjatý s domkem číslo dvanáct, nacházejícím se – jako jediný z ležáckých – na pravé straně silnice ve směru na Dřeveš a jako jediný na rovině. Zmíněná dvě obydlí prý spojuje poklad, jak se traduje, ale je to poněkud zašmodrchaný příběh, proto ho zase načněme z jiného konce.

Růžena Tomková, manželka Karla Tomka, se poprvé provdala za jistého Sýkoru a přivedla s ním na svět čtyři děti: Adolfa, Františka, Bohumila a Marii. Jenže manžel a otec Sýkora si vyrazil do první války a už se z ní nevrátil, a to neměl dělat. Paní Růženě zůstaly čtyři děti a drobné hospodářství, velice se musela starat a nebyl to příjemný život, a tak z ní vyrostla energická, rázná, snad i trochu tvrdší žena. Držela se statečně pár let, ale pak se vdala za Karla Tomka. A je tu další rarita: zatímco Růženin první manžel ve válce padl, z druhého tatáž válka učinila znamenitého vypravěče, jak ještě uslyšíme.

Rovněž bratři Adolf a František Sýkorovi se postarali o kuriozitu: vzali si za ženy sourozence z  blízkého Dachova, sestry Modráčkovy, a s obtížemi, odříkáním, pracně a s nemalou půjčkou postavili pro své rodiny střechu nad hlavou, ono číslo popisné dvanáct, kterou dokončili teprve loni, v roce 1941, a pod níž nyní žije osm Sýkorových. A ještě k Adolfovu osudu, jenž fatálně napovídá, že místní skála ze své moci jen tak někoho nepustí. Chtěl se Adolf trhnout, chtěl vybočit z řady. Vyučil se řezníkem, ale jeho živnostenský pokus ve Svratce ztroskotal, a tak se s pokorou vrátil na Ležáky a pracuje ve zdejším lomu jako kameník.

A poklad, o nějž jsme slovem již zavadili a který má obě stavení, Sýkorových a Tomkových, spojovat? Marie Sýkorová, sestra Adolfa a Františka, sloužila ve městě, a když se loňského roku vrátila na Ležáky a usadila se v právě dostavěném domku obou bratrů, začalo se šuškat, že pracovala ve značně bohaté židovské rodině, jejíž členy už čekal transport do koncentráku. Svěřili proto Marii šperky a zlato a požádali ji, aby je doma uschovala. Až se vrátíme, zase si je vezmeme, rozloučili se se služebnou. A tak se po Ležákách i v okolí teď vykládá, že na zahradě domu číslo dvanáct je zakopaný poklad. Jestlipak se o něj Židé přihlásí, až zase začnou normálně žít? Jestlipak Marii odmění za její službu?, ptají se zvědavci, jichž je najednou plno.

Jestlipak nezbohatnou i já?, směje se ještě ne šestapadesátiletý kameník Karel Tomek. A opakuje otázku i ve mlýně, středobodu zapadlého ležáckého údolí a jakémsi venkovském společenském středisku, kam s manželkou Růženou zašel. Do mlýna Ležáčtí přicházejí hlavně za večerů jen tak na kus řeči, sdělit si novinky ze svého stále stejného života, zahrát karty, poslechnout rádio, neboť do mlýna jako jediného stavení v Ležákách vede elektřina, zazpívat si, taky hrstka čtenářů se najde, kteří si z  bohatého mlynářova výběru odnesou na nějaký čas knížku domů.

A když přijde Karel Tomek, vždycky je veselo, neboť vysloužilý voják, nyní kameník, je nejen znamenitý zpěvák, ale i vypravěč a jeho historky zvedají posluchače ze židle. Vždyť prošel Srbsko, Itálii i Rusko, třebaže stále ještě neví, co to je cestovní pas, ale pro muže v uniformě císaře pána hranice neplatí. Tenkrát na Piavě, sousedé, to byla mela, kulky mi lítaly kolem hlavy, hubu jsem tlačil do zákopu a na památku tý šlamastyky jsem si přivezl tuhle vojenskou blůzu, no jen koukněte, že to je pořád ještě parádní kvádro, ukazuje oblečení, které má na sobě. 

Až se za pár dní, 24. června onoho roku 1942, ležácká kronika zavře, mnoho stránek zůstane nepopsaných. Ale přijde čas a znova ji otevřeme. Napíšeme do ní, že si Karel Tomek vzal blůzu rakouského infanteristy do práce i v den, kdy ležácké domky pohltily plameny a jejich obyvatelé padli rukou katanů. Napíšeme, že blůza zůstala v lomu Hluboká, v ohřívárně, a v kapse prý byla stokoruna. Napíšeme, že Židé, u nichž Marie Sýkorová sloužila – a spolu s nimi miliony dalších lidí – se už nemohli vrátit, už nezačali žít, ani normálně, ani jinak. Napíšeme, že poklad na zahradě někdejšího stavení číslo dvanáct, pokud vůbec existoval a někdo ho zakopal, bude tam uchován na věky věků. Tamější půda je totiž posvátná a my se jí nedotkneme.