Výsadková skupina Silver A, jejíž centrum činnosti se nacházelo v Pardubicích, měla kromě jiného za úkol navázat spolupráci se štábním kapitánem Václavem Morávkem, předním představitelem domácího odboje. Nebylo snadné získat na Morávka kontakt, ale když se to konečně podařilo, velitel Silver A Alfréd Bartoš řekl v pardubickém bytě manželů Krupkových svému ubytovateli:
"Mám v Praze schůzku s Leonem. Pojedeš se mnou?"
"Samozřejmě!" Václavu Krupkovi se rozzářily oči.
Štábní kapitán Václav Morávek, krycím jménem Leon (a mnoha dalších jmen), jeden ze zakladatelů diverzní a zpravodajské skupiny v rámci odbojové organizace Obrana národa, jejíž jádro tvořili pověstní Tři králové, škpt. Morávek, pplk Josef Balabán a škpt. Josef Mašín. Václav Morávek, přezdívaný též Pobožný pistolník, legenda domácího odboje! Byl nejen vynikajícím střelcem, ale také hluboce věřícím křesťanem. Na každém kroku měl u sebe dvě pistole a kapesní bibli. "Věřím v Boha a ve své pistole," říkal.
Vynikal až neskutečnou odvahou a výsměšnými, drzými, krajně riskantními kousky se stal noční můrou gestapáka Oscara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením. Morávek například pravidelně doručoval na pražské velitelství gestapa ilegální časopis V boj! nebo maskovaný a v převleku zašel do oblíbené Fleischerovy hospody, nechal si od něho připálit cigaretu a pak mu – prostřednictvím Fleischerova nadřízeného – poslal vzkaz, jímž ho na setkání upozornil. Několikrát Fleischerovo komando Morávka obklíčilo, pokaždé se už zdálo, že tentokrát neunikne, ale vždycky se prostřílel a za ním padali mrtví nebo ranění gestapáci. Komisař Fleischer zuřil, běsnil, Morávek byl pro něho nenáviděný přízrak, fantom. Pro domácí odboj měl mimořádnou důležitost Morávkův kontakt s dvojím agentem Paulem Thümmelem, který poskytoval exkluzivní, jinde nedosažitelné informace.
A teď se tedy Alfréd Bartoš a Václav Krupka za Morávkem vydají!
Schylovalo se k večeru, když před polovinou března roku 1942 vystoupili v Praze z vlaku na Hauptbahnhof (Hlavní nádraží), prošli parkem, nazývaným Stadtpark, a na nároží Carl Maria Weberstrasse (později Washingtonova ulice) a Bredauergasse (Bredovská, později Politických vězňů) se zastavili před masivní a ponurou budovou, před okupací palácem bankéře Petschka, nyní sídlem pražského gestapa – a také „palácem smrti“, jak se mu říkalo. Bartoš s Krupkou stáli beze slova. Věděli, že uvnitř, ve sklepních kobkách, nacisté zřejmě i v tomto okamžiku ubíjejí lidi jen proto, že to jsou Češi, Židé nebo komunisté. Možná i tohle zastavení Bartoše utvrdilo v přesvědčení, že cesta skupiny Silver A a domácích spolupracovníků je správná.
Sešli níž, překročili Beethovenstrasse (později Opletalova), a po Heinrichgasse (Jindřišská) došli na Václavské náměstí, označované jako Wenzelsplatz. Reklama restauračního podniku tam lákala na Deutsche Bierstuben (německé pivo), rovněž na Musik, Tanz, Stimmung (příjemné posezení), cedule s výrazným černým šípem, umístěná na pouliční lucerně, ukazovala k nejbližší úřadovně SS, ale Bartoš a Krupka pokračovali dál, až je Viktoriastrasse (dříve i později Národní třída) dovedla k Tschechisch National Theater, lépe řečeno k Národnímu divadlu. Padla už tma, v pražských ulicích doslovná, neboť nařízení o zatemnění bylo jednoznačné. Automobily projížděly jen sporadicky, jak to odpovídalo přídělu benzinu.
"Chtěl bych tady stát, až to bude zase všechno osvětlené," řekl Bartoš.
"Dočkáš se," řekl Krupka, aniž tušil, že Bartošovi i jemu zbývají zhruba tři měsíce života.
Nastoupili do polotemné tramvaje, u průvodčího si koupili jízdenky, přední vůz zacinkal a s rachocením se rozjel. Na Klarplatz (Klárov) vystoupili a cestu vzhůru po Chotekstrasse už podnikli pěšky, bedlivě obhlížejíce okolí. Na konci Chotkovy ulice, poblíž Bílkovy vily, se zastavili.
"Tak tady. Odtud máš přehled o celé křižovatce, taky o přístupových cestách. Budeš mě jistit," řekl velitel Silver A. Krupka přikývl a v pravé kapse kabátu nahmátl pistoli.
Alfréd Bartoš zmizel v přilehlém parku, zcela potopeném ve tmě. Asi po dvou stech metrech usedl na lavičku. Třebaže nečekal dlouho, cítil nervózní vzrušení, vyvolané faktem, že se konečně setká se žijící legendou, mužem, o němž se mezi odbojáři mluvilo s úctou a respektem. Pak se ozvaly tiché kroky a ze tmy se vyloupla nevelká štíhlá postava, dlouhý kabát, široká krempa klobouku, pod ní se blýskaly obroučky brýlí. Muž vyhlížel spíše jako řadový úředníček než jako hrdina, po němž slídí stovky policistů v čele s gestapem. Fred rozpoznal, že svírá v jedné ruce pistoli, v druhé aktovku. Slovo „svoboda“, které Bartoš v úvodní větě vyslovil, bylo nejen krycím jménem prezidenta Edvarda Beneše, ale i heslem pro dnešní schůzku, krátkou, ale věcnou.
Štábní kapitán Václav Morávek vyjádřil uspokojení, že zase může prostřednictvím skupiny Silver A a její vysílačky navázat spojení s Londýnem, delší dobu přerušené. Právě kvůli obnovení kontaktu se setkání v Chotkových sadech uskutečnilo. Jenže Fred ještě žádá Morávka o laskavost – potřeboval by pro kolegy ze skupiny, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka, a taky pro sebe získat nové doklady.
"Máte fotografie?" zeptal se krátkozraký muž.
Bartoš mu podal obálku. "Jsou v ní fotky i potřebné údaje," řekl.
Morávek strčil obálku do aktovky. "Pokusím se. Ale chvíli to potrvá." A dodal, že je rád, že Silver A působí v protektorátu a že dochází ke spolupráci.
Podali si ruce, každý zamířil jiným směrem. Nemohli tušit, že za pár dní Václav Morávek padne při přestřelce s početným gestapáckým komandem a že jedna z fotografií, které Morávek od Bartoše převzal, povede k tomu, že Josef Valčík bude muset z Pardubic uprchnout.