„Je to špatný,“ řekl v pátek 19. června roku 1942 v ležáckém mlýně Čeněk Bureš, tamější autodopravce a vedoucí místní odbojové skupiny, který se v odpoledních hodinách vrátil z Pardubic. „Dneska brzy ráno gestapo sebralo v Pardubicích Frantu Vaška, jeho Marii taky.“

 

„Ježíšmajrá,“ poděsil se mlynář Jindřich Švanda. Mlčky přešel místnost, mlčel a po chvíli dodal: „Třeba budeme mít štěstí, když Potůček s vysílačkou už zmizel.“ Neodsuzujme téměř osmatřicetiletého muže, že v téhle chvíli myslel víc na sebe než na to, že pardubické gestapo zatklo nájemce blízkého kamenolomu Hluboká, kde před nedlouhým časem působila vysílačka Libuše, zároveň významného příslušníka odbojové skupiny a mlynářova dobrého známého. Myslel teď však také na manželku Františku a na tříletou dceru Emilku a dvouletou Bohunku, na švagra Šťulíka s rodinou, na tchána a tchýni Šťulíkovy, také na sedmnáctiletého mlynářského učně Jana Pavliše a možná i na nedoslýchavého krmiče dobytka Antonína Pilaře – všichni žili ve mlýně. Ovšemže mlynář pochopil, že se nebezpečí přiblížilo k mlýnu nadosah, ke stavení, v němž až do předvčerejška, do středy 17. června, člen výsadku Silver A radista Jiří Potůček alias Jiří Tolar, učitel z Pardubiček, Libuši přechovával a kde i přespával. „Jindro, můžeš mi proboha říct, co se tady vlastně děje?“ zeptal se rozrušeně mlynářův bratr Bohumil, o dva a půl roku mladší. Bydlel se ženou a truhlařil v Pusté Rybné a na Ležáky přijel asi před deseti dny – opravoval tu dveře, okna, prováděl i jiné truhlářské práce.

 

Mlynář se na bratra zdlouhavě zadíval a řekl: “Možná bude lepší, když se vrátíš domů, Bohouši. A na Ležáky zapomeneš.“ „Pojedu,“ odpověděl. Když v neděli ráno odjížděl, nevěděl, že v sobotu zatklo pardubické gestapo celou řadu odbojářů, předních spolupracovníků výsadku Silver A, z nichž nejeden riskoval život, aby Libuše mohla na Pardubicku úspěšně vysílat, a i kdyby to Bohumil věděl, jejich jména by mu zřejmě nic neřekla. Hlavně však nemohl předvídat, že si gestapáci přijeli pro bratra do mlýna v neděli večer, že ho dovezli do Pardubic a během nočního „výslechu“ nelidsky ztýrali a fyzicky znetvořili. Nedivme se proto, že mlynář vypověděl, že se vysílačka ve mlýně nacházela, aniž vyslovil jediné jméno spolubydlících nebo obyvatel Ležáků. Bohumil Švanda nemohl vědět ani to, že nacisté v noci z neděle na pondělí zatkli švagrovou Františku a že v pondělí časně ráno přivezli do mlýna bratra Jindřicha, v poutech, ztlučeného a psychicky zlomeného. „Kde je ten kufřík?“ řvali na něho pořád do kola. Malátně, jako beze smyslů ukázal na skříň v prvním patře, kde se do středy vysílačka nacházela. Teď už tam nebyla, „kufřík“ rovněž ne.

 

Zato Bohumil věděl, že ve mlýně přece přespával a občas s nimi i sedal k jídelnímu stolu cizí mladík, jehož mu bratr představil jako Jiřího Tolara, učitele z Pardubiček, který si na čerstvém ležáckém povětří léčí nemocné plíce. Ale ten kluk, mohlo mu být malinko přes dvacet – uvažoval truhlář už doma v Pusté Rybné – na nemocného nevypadal, naopak vyhlížel zdravě, dokonce jako sportovec. Tak co ve mlýně dělal, byl tam vůbec přihlášený? znejistěl Bohumil. Copak to jde teď, v době šílené heydrichiády, někoho si jen tak nasadit do baráku? A hlavně – proč se bratr tak vyděsil, když mu ten autodopravce řekl, že gestapo sebralo v Pardubicích nějakého chlapa? Jak si tam bratr asi vede a co jeho žena a dvě malé děti?

 

Bohumil Švanda neměl doma stání. Ani s manželkou se večer pořádně nepotěšil a v noci se budil ze spaní. Brzy ráno opustil svůj domek a v pondělí před polednem vcházel do  ležáckého mlýna. Učeň Pavliš mu s vytřeštěnýma očima vyklopil, co všechno se ve mlýně odehrálo. Vzápětí četnická pátračka odvezla do Pardubic staré Šťulíkovy, rodiče mlynářky. A navečer ve mlýně znova udeřili gestapáci. „Kdo jste?“ hulákali na truhláře. Zřejmě si mysleli, že jeho návštěva souvisí s odvezenou vysílačkou, a tak ho zatkli.

 

Bohumil Švanda stál za pár dní před popravčím kůlem na pardubickém Zámečku, aniž se dozvěděl, že nějaká vysílačka s označením Libuše vůbec existovala.