„Pistole je útočná zbraň. Zabít, musíte zabít! To znamená vystřelit nejmíň dvakrát, rozuměli?“ Takhle a podobně to opakovali angličtí instruktoři českým a slovenským mládencům na střelnici ve Skotsku. Stejně jim vštěpoval, že k jejich výstroji patří cyankáli, druhá část spojité nádoby, jež provází činnost odbojářů.

 

Když se mládenci, zařazení do výsadkových skupin Silver A, Silver B a Anthropoid, snesli na samém konci roku 1941 z nebes a dopadli na rodnou zem, připomínali tyhle zásady i domácím spolupracovníkům. K těm ležáckým, napojeným na Silver A s ústředím v Pardubicích, patřil Karel Kněz, vrchní strážmistr a velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, do jejíhož rajonu spadaly jak Miřetice a Dachov, tedy i ležácký mlýn, tak Louka a Habroveč, tedy i osm domků osady Ležáky. Přesněji řečeno: Kněz představoval jednoho z nejvýznamnějších příslušníků tamější odbojové skupiny.

 

Oženil se roku 1922, třiadvacetiletý, s pohlednou dvacetiletou úřednicí Annou Cislaghi, narozenou na Chebsku, která byla německé národnosti a jejíž nepřesná čeština ji navždycky prozrazovala. Tehdy netušil, že právě silné rodinné pouto, trvalá láska k nejbližším, ho přivede k tomu, že také on bude myslet – až se ocitne v kritických časech – na onu druhou část spojité nádoby, jež k odbojářům patří. Také on u sebe začne nosit cyankáli. Ale nepředbíhejme.

 

Po svatbě žil Karel Kněz s rodinou deset let ve Starém Kynšperku v okrese Cheb, poté přesídlili do Chomutova. Ze tří dětí, jež se Knězovým narodily, se dospělosti dožijí jen Karel a Jaroslav. A začátkem července 1934 se osud praporčíka Karla Kněze začíná naplňovat: rozkaz ho převádí na četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci, rodina se samozřejmě stěhuje s ním. Ještě ho čeká povýšení: tři dny před koncem roku 1936 se stane vrchním strážmistrem a v té souvislosti i velitelem vrbatokostelecké četnické stanice. Muž, zdá se, dozrál do svého místa. Ale ještě je čas. Henleinovci v Sudetech, které manželé Knězovi tak dobře znají, zatím jen vyhrožují.

 

Potom, bohužel, dozrála i situace. A muži okamžitě stanuli na svých místech. Vždyť česká pátračka z Vrbatova Kostelce, vskutku hodná proslulého prvorepublikového označení, představovala již v březnu 1939 významný opěrný bod tamější odbojové skupiny! Jména jejích pěti příslušníků, možná obyčejných, ale jistě velkých českých četníků, stojí za zaznamenání: vrchní strážmistr Karel Kněz, štábní strážmistr František Brčák, strážmistr Josef Lorenc, štábní strážmistr Jan Pavlík a štábní strážmistr Alois Plaček. S výjimkou Pavlíka a Plačka, kteří v zimním a jarním čase roku 1942 pobývali služebně mimo mateřskou stanici, zbývající tři – kromě jiného – aktivně podporovali radistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka a jeho vysílačku Libuši, umístěnou v lomu Hluboká a posléze v ležáckém mlýně.

 

Přitom Knězova pozice byla zvláště riziková. Nejenže zprostředkovával součinnost ležáckých odbojářů s jinými středisky odporu, například s chrudimskou četnickou stanicí, ale zároveň získával informace – díky promyšleným kontaktům s gestapákem Ernstem Linselem – z pardubického gestapa.

 

Silná psychická zátěž a odpovědnost za rodinu zřejmě vykonávaly své. Karel Kněz se již na jaře 1942 zmínil kolegům z vrbatokostelecké stanice o sebevraždě, a to po výslechu na gestapu, který musel podstoupit v souvislosti s náhodným udáním na radistu Potůčka. Ale závěrečná etapa nejtěžší krize se otevřela až v sobotu 20. června a následující den, kdy gestapáci zatkli v Pardubicích a rovněž v lomu Hluboká a ležáckém mlýně celou řadu Čechů, kteří parašutistům pomáhali.

 

Štábní strážmistr Brčák vypovídá, že Karel Kněz trpěl od ranních hodin v neděli 21. června značnou nervozitou, nemohl na stanici vydržet, odcházel, hledal uklidnění. Odpoledne strávil ve službě a pak setrval doma, v jakémsi letargickém očekávání. Jedni z posledních, kteří přivezli ke Knězovým do Vrbatova Kostelce děsivé informace, byli strojník lomu Hluboká Karel Svoboda a mlynářský učeň Jan Pavliš. Všechno jsme ztratili, všechno už o nás vědí, říkal si Karel Kněz, když se vydal do pozdního večera. Ještě stačil s ležáckým autodopravcem Burešem uklidit zbraně. A možná si připomněl zásadu, že výstřelem musí nepřítele zabít, takže je třeba vystřelit nejmíň dvakrát. Ale věděl, že to nebude možné.

 

Byla už noc, když v domku Doležalových v Habrovči položil na stůl fotografie manželky a synů a rozplakal se. „Musím si vzít život, nesmím jim padnout do rukou, nepřežila by ani moje rodina,“ opakoval v zoufalství. Ani dvacetiletý syn paní Doležalové Josef mu v tom nedokázal zabránit. Karel Kněz se v otevřené krajině kdesi u Habrovče rozhodl pro sebevraždu. Třeba u sebe měl cyankáli, ale bližší mu byla služební zbraň. Bylo pondělí 22. června, kolem čtvrté ráno.

 

Netušil, že ho gestapo v nejtěžších chvílích, jež prožíval, ještě nedávalo do spojitosti s ležáckým odbojem. V Knězově ohledacím listě se jako důvod sebevraždy uvádí pominutí smyslů. Můžeme se domnívat, že to byl důvod, proč rodina Karla Kněze zůstala mezi živými.