Pardubický učitel Josef Janáček a Adolf Švadlenka, v protektorátních časech dělník závodu Explosia Semtín, které spojovala činnost v protinacistickém odboji, se znali ještě z dřívějších dob, z těch starých dobrých a hlavně mírových prvorepublikových časů, jak si po krvavém nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupující říšského protektora často opakovali, i když věděli, že ani tehdy, třeba ve druhé polovině třicátých let, život rozhodně neplynul v bezstarostném řečišti. To až nyní, když si berlínský vůdce pekelné mašinerie usmyslel, že Čecháčkové až příliš zvedají hlavu a že je zapotřebí zašlapat je do země – a poslal do Prahy sedmatřicetiletého muže, k tak významné práci mimořádně způsobilého – až teď se jevilo dřívější, často nesnadné úsilí o spravedlivější podobu světa jako idyla.

Josef Janáček o klopotném údělu spoluobčanů, s nímž si dobývali živobytí, něco věděl. Vždyť před okupací učil v Holetíně u Hlinska, v kraji sice obdařeným romantickými kopci a ponořeným v pásech lesů, ale o němž se říkalo, že je tam blíže ke kameni než ke chlebu. Stovky místních kameníků, zaměstnaných v okolních lomech, by o to mohly vyprávět. Není se co divit, že se tady lidé přikláněli k levicovým názorům na uspořádání společnosti.

Není s podivem ani to, že se Josef Janáček už tehdy seznámil s Bohumilem Laušmanem, o necelých pět let mladším, rodákem ze Žumberku. (Předběhněme čas a připusťme osudovost některých životních situací – vždyť zhruba uprostřed cesty mezi Holetínem a Žumberkem se v té době nacházela osada Ležáky, Holetín jako by hlídal osm ležáckých stavení a mlýn z jihu, Žumberk ze severu.) Učitel Janáček samozřejmě sledoval poměrně strmou politickou kariéru svého známého. Bohumil Laušman se stal záhy předním představitelem sociálnědemokratické strany, za niž zasedal od roku 1935, dvaatřicetiletý, jako poslanec v Národním shromáždění. Krátce působil ve funkci generálního tajemníka Národní strany práce, která vznikla v prosinci 1938 jako loajální opozice Strany národní jednoty, rovněž nově utvořené, jejímž předsedou byl premiér Rudolf Beran. Když nacisté republiku okupovali, Laušman odešel do exilu, nejprve do Francie, poté do Velké Británie. V letech 1940 až 1945 byl členem Státní rady československé v Londýně, orgánu, který na způsob parlamentu tvořil spolu s prezidentem a vládou takzvané prozatímní státní zřízení Československé republiky.  

Stejně tak se nedivme, že se při setkání Josefa Janáčka s Adolfem Švadlenkou ve druhé polovině roku 1941 hovor nejednou stočil právě k Laušmanovi – kdo by ho měl znát lépe než jeho bývalý šofér, než Švadlenka! Ani jeden však nemohl tušit, že tehdy už Bohumil Laušman v Londýně sepisoval adresy poctivých Čechů, které dostanou parašutisté, vyslaní do domoviny se speciálními úkoly – a budou to životně důležitá stanoviště, jichž se odvážní mladí muži zachytí, jakmile se dotknou riskantní protektorátní půdy. 

Když pak příslušníci tříčlenné výsadkové skupiny Silver A vyskočili v noci z 28. na 29. prosince roku 1941 z britského letounu Halifax, technické i povětrnostní problémy způsobily, že se rozdělili. Jeden z nich, Josef Valčík, přistál, vzdálen od kolegů asi kilometr. Byl sám. Navíc si myslel, že se podle plánu nachází u Čáslavi, nikoli v blízkosti Poděbrad, kam dopadli. Takže nejprve zakopat svůj a rovněž nákladní padák, s nimi kombinézu a hlavně ukrýt vysílačku Libuši i přijímač. Teprve pak se zorientovat v noční krajině. Ráno byl v Poděbradech, odkud ho taxikář odvezl do Chrudimi. Ale majitel první záchytné adresy, úředník chrudimské městské spořitelny, byl již v rukou gestapa. A tak druhá Laušmanova nabídka – Adolf Švadlenka z Mikulovic u Pardubic. Díky Švadlenkovi vede cesta k Františku Valentovi, rovněž z Mikulovic, k majiteli autodílny Stanislavu Tycemu v blízkých Dražkovicích – a k učiteli Josefu Janáčkovi do Pardubic, do Valdštejnovy ulice čp. 1842. Tito lidé – a taky někdejší motocyklový závodník a populární pardubická osobnost František Hladěna – mají podíl na tom, že se vysílačka dostala k  Janáčkovým a přijímač k Valentům, do prozatímního bezpečí. Rovněž domácím spolupracovníkům patří zásluha za to, že se všichni tři parašutisté mohli sejít, a to na Silvestra u Švadlenků v Mikulovicích.

Josef Janáček už Alfréda Bartoše, Josefa Valčíka a radistu Jiřího Potůčka neopustil. Pomáhal na nejrůznějších místech, jak jen bylo potřeba. Když například Potůček marně usiloval po 9. lednu 1942 v lomu Hluboká nedaleko Ležáků o spojení s Londýnem, pan učitel dostal zvláštní úkol – najít báseň, která bude obsahovat příslušný kód. Neocenitelná byla jeho účast při obstarávání nových dokumentů pro parašutisty, konkrétně domovských listů, získaných od opatovického starosty, takže Janáček byl bezprostředně u toho, když se zpravodajci ze Silver A museli zřeknout krycích jmen, obdržených v Londýně, a „oblékli“ se do nových.

Lístek z kalendáře tedy věnujeme českým učitelům Nejen Josefu Janáčkovi a jeho manželce Ludmile, zpěvačce a herečce pardubického divadla, která s mužem sdílela osud až do krutého konce, ale také pardubické učitelce Ludmile Malé, významné osobnosti tamějšího odboje a Valčíkově spolupracovnici. Věděli, že v dějinách národa nastávají etapy, kdy o vlastenectví nelze pouze vykládat žákům ve škole. A zaplatili za to životem.