NKP Ležáky

Kalendárium Přemysla Veverky

Antonie Bartošová

datum narození: 24.3.1898
Byl předposlední den roku 1941, navečer, když na dveře bytu v  pardubické Pernerově ulici kdosi zlehka zaklepal. Třiačtyřicetiletá Antonie Bartošová ustrašeně vzhlédla, proboha, kdo může být? myslela si, ale pak si uvědomila, že gestapo takhle neklepe a řekla tiše: „Dále.“
„Paní Bartošová, dobrý …“ „Věruško!“
Vykročila k mladé ženě, objala ji. Jak ráda ji vidí!
 
„Paní Bartošová…“ třiadvacetiletá Věra Junková se vymanila z její náruče a řekla: „Sedněte si.“ „Nestraš, děvče,“ sice se usmívala, ale nejistota projela celým jejím tělem. „Fred se vrátil.“ „Co to povídáš?“ poněkud se jí podlomily nohy. . „Fred je v Pardubicích,“ špitla Věra. Paní Bartošová usedla do židle, nepřítomně hleděla před sebe, pravá ruka, opřená o desku stolu, se jí roztřásla. „A za mámou nezajde?“ Bylo to výčitka, nebo zklamání? A tak si učitelka Junková k dobré ženě přisedla, vzala její ruce do svých a začala odříkávat, že se včera u nich doma Fred zničehonic objevil… ještě s jedním kolegou, nějaký Jirka… nelekejte se, paní Bartošová, poslali je sem z Anglie, seskočili z letadla padákem… „Ježíšmajrá,“ sklouzlo ženě se rtů. „Buďte klidná, jsou v pořádku. Budou tady plnit nějaké úkoly… důležité, chápete?“ Spíš nebezpečné úkoly, pomyslela si Antonie Bartošová. Ostatně, od chvíle, kdy její syn, absolvent Vojenské akademie v Hranicích, odešel bojovat proti Němcům do zahraničí, má o kluka strach. „A Fred za tebou přišel?“ „Přespali u nás. Oba,“ zdůraznila. „Takže Fred… a ty, myslíš, že se zase…?“ „Já nevím, paní Bartošová, jak to všechno bude, já jsem z toho ještě celá rozčílená,“ říkala překotně a s rozrušením, „přišlo to tak najednou… ale Fred se ke mně choval hezky, jako dřív.“ „Máš ho přece ještě ráda,“ prohlásila přísně a zpříma jí pohlédla do očí. „To víte, že ano. Já jsem tak šťastná, paní Bartošová.“ „Děvče zlatý,“ zase ji objala a rozplakala se, a kdoví, zda štěstím nebo smutkem, a ptala se jako o překot – jak Fred vypadá a není moc pohublej a nechybí mu nic, jak dlouho tady zůstane a kde bude bydlet, má co jíst…? „Kdy ho uvidím?“ „Přijde za vámi co nejdřív, pořád mi opakoval, abych vám to vyřídila… Oni seskočili tři, ale ten třetí se jim někam ztratil. Nejdřív ho musí najít, chápete?“ Jak by matka svého syna nechápala!
 
Plynuly týdny a učitelka Věra Junková, Bartošova milá ještě z předválečných dob, kdy si – oba absolventi pardubického reálného gymnázia – slibovali lásku až za hrob, se vrhla po Fredově boku do odbojové činnosti s nadšením. Přitom netajila, že chce milostný vztah obnovit. Pětadvacetiletý Alfréd Bartoš, velitel výsadkové skupiny Silver A, se nebránil, naopak: bylo příjemné mít spolehlivou spojku a informátorku a zároveň milenku. Poměr Freda a Věry neunikl oběma příslušníkům skupiny, radistovi Jiřímu Potůčkovi a Josefu Valčíkovi. Vytýkali Bartošovi, že jeho avantýra ohrožuje jak působení výsadku, tak spolupracovníků. Pravda však byla i taková, že se Potůčkovi Věra líbila a chtěl ji získat pro sebe a Valčík měl Bartošovi za zlé, že obnovením vztahu s Věrou zradil anglickou dívku, jíž slíbil sňatek. Bartoš tedy Věře přiznal, že má v Anglii vážnou známost a že jejich vztah nemůže pokračovat. Zhrzená dívka se zhroutila. Jenže netrvalo dlouho a Alfréd Bartoš, voják každým coulem a taky ctitel pozemských radovánek, se sblížil s další ženou, tentokrát vdanou Skandál byl na spadnutí – a v té chvíli se snažila zasáhnout maminka. „Jak se to chováš, Frede?“ pohlédla na syna ve svém bytě příkře. „Ublížil jsi nejen Věře, ale i mně. Já mám Věru ráda, rozumíš?“ Co jí má říct? Že mu jde smrt dennodenně v patách a že si chce vychutnat každou chvíli, kdy ještě žije? Ale že to s Věrou dál nešlo? A že jsou ženy tak báječné utěšitelky? Řekl však něco jiného: „Maminko,“ pohladil tvář, kterou miloval, „jsem ti vděčný za všechno, co pro nás děláš, sháníš jídlo, potravinový lístky, doručuješ zprávy… Je to moc nebezpečné, a ty to děláš, moc, moc děkuju. Ale prosím…“ „Frede!“ téměř ho okřikla. „A teď s Taťánou Hladěnovou! Nestydíš se? Hladěna je zoufalý, rozbíjíš mu manželství. A přitom Hladěnovi pro tebe a pro tvé kamarády nasazují život… Frede, čeho jsem se to dočkala?“ Přiklekl k jejím nohám, objal jí lýtka a říkal s pohnutím: „Jsi moje nejdražší… ale tohle nech na mě. Taťána si vybrala mě, ne já ji. Ale dám to do pořádku. Vždycky jsi mě chápala, snaž se i teď, prosím…“ Jak by matka svého syna nechápala! Chápala ho i ve chvíli, kdy stála na pardubickém Zámečku před popravčím komandem.

Aktualizováno: 2/27/2009 9:17:53 AM

 

"Kalendárium Přemysla Veverky" je nová stálá rubrika s měsíční periodicitou. Budeme v ní publikovat texty zobrazující životní situace buď přímých účastníků ležácké tragédie, nebo příslušníků výsadkové skupiny Silver A a jejich spolupracovníků. Jednotlivé protagonisty představíme podle měsíce jejich narození.


Národní kulturní památka - Pietní území Ležáky,   telefon: +420 469 344 179,   e-mail: lezaky@lezaky-memorial.cz