NKP Ležáky

Kalendárium Přemysla Veverky

Antonín Čech

datum narození: 22.5.1882
„Tak povídej, Tondo, jak se to stalo?“
„Nenech se prosit!“
„To bylo ještě za Rakouska, nebo už za republiky?“
„A kolik jste dostali doopravdy?“ Takhle a podobně popichovali kamarádi šedesátiletého vdovce Antonína Čecha ono sobotní odpoledne na začátku léta roku 1942, ostatně jako už nejednou předtím. Hospoda Na Cikánce, stojící na okraji Dachova, při cestě k blízkému lomu Hluboká, příjemně bzučela, pivo perlilo a čtyřčlenná kapela vyhrávala.  „Už jsem vám to vyprávěl mockrát.“ Antonínu Čechovi z ležáckého domku číslo popisné 13 nebylo dneska do řeči.
„No právě. Pokaždý jinak,“ vyprskl jeden z party a ostatní se smíchem přizvukovali. Svým způsobem měl pravdu. Historka o tom, jak Čechovi přišli k velkým penězům, měla více podob a tradovala se na Ležákách i v širém okolí po dlouhá léta – a právě vypravěči ji v plynoucím čase přetvářeli do různých variant. Zdá se být jisté, že manželka Antonína Čecha, která už nežije, vyhrála v loterii, ale okolnosti „velké rány“, skutečného terna, se rozcházejí. Jisté je i to, že Marie Čechová vypomáhala v ležáckém mlýně, a to ještě za časů mlynáře Václava Šťulíka, který živnost provozoval už od roku 1907. Podle jedné z verzí přišel jistého dne „otec“ Šťulík do mlýna s několika losy dobročinné loterie a pravil: „Čechová, vezměte si taky los.“ Manželka kameníka, která po celý život přepočítávala každý penízek, váhala – los stál plných pět korun. Ale když ji vybídl samotný mlynář, nedokázala odmítnout. Koupila si jeden los. A stal se zázrak - její číslo vyhrálo hlavní cenu! Byla z toho veliká sláva, fotografie Marie Čechové s příslušným textem se objevila v časopise, žurnál šel i v  okolí z ruky do ruky. Šťastná výherkyně by prý ve mlýně nevydržela, a tak se s „otcem“ Šťulíkem rozdělila. Přesto zbyla manželům Čechovým taková částka, že si postavili na Ležákách nové stavení, domek čp. 13, nejlepší, jaký se v osadě nachází. Také kameník se nechával vidět a občas zaplatit za kamarády útratu. A tak dostal přezdívku Tonda milionář. Sice mu kdekdo radil, aby se s těmi penězi odstěhoval do kraje, tedy dolů do nížiny, jaksi do civilizace, ale neuposlechl. Zůstal tam, kde se narodil.
 
„Tak Tondo, kolik jste to vlastně vyhráli?“ rýpali kumpáni. Ale Antonín Čech mlčel. Byla sobota odpoledne 20. června roku 1942, hospoda Na Cikánce vesele kolotala a ani jediný z hostů nevěděl, že během dne gestapo zatklo v Pardubicích řadu lidí, spolupracovníků výsadkové skupiny Silver A, a že se tím otevírá závěrečná etapa ležácké tragédie. Proč ležácké?, zeptali by se mnozí kameníci, neboť nemají o parašutistech, vysílačce Libuši a místním odboji ani ponětí. Patří mezi ně i Antonín Čech. Proto má teď úplně jiné starosti a nereaguje ani na popichování kamarádů.
 
Kdoví, proč mu zrovna dneska a zrovna tady, na Cikánce, běží před očima dosavadní život. Byla to cesta plná kamení, doslova i obrazně. V první válce bojoval za slávu císaře pána, pak se vrátil domů a ze skály, jak se tady říká lomům, už neodešel. Byl lamačem, takže dobýval s kamarády velké kusy žuly, které lanovka dopravuje z lomové jámy do kůlen, kde pracují kostkaři. Byl i kostkařem, takže ví, co znamená vyrobit vlastníma rukama dlažební kostku – a aby si člověk alespoň trochu vydělal, musí jich za osm hodin den co den stihnout dvě, ale lépe tři stovky. Žádné kladivo nemůže Antonína Čecha překvapit. Ani malé, vážící „jen“ přes pět kilo, ani desetikilové přetloukačky, ani dvacetikilové palice. A k tomu ocelové klíny, dláta, špičáky… Pravda, jistá technika existuje, třeba pneumatické vrtačky a dlabačky, ale ruce zůstávají ve skále – a za jakéhokoli počasí! – hlavním a rozhodujícím motorem. Kameníci jsou však se žulou srostlí, netrápí se kvůli své práci. Takže i Antonína Čecha teď tíží něco jiného – myslí na to, že zůstal sám se dvěma dcerami, devatenáctiletou Vlastou a patnáctiletou Martou. Jsou to hodné holky, táta proti nim nic nemá, naopak… ale proč z baráku vylítli všichni tři synové? A jak měsíce běží a stáří se hlásí, otec Čech si uvědomuje stále víc, že by žil klidněji, kdyby s nimi přebýval alespoň jeden. A tak ho před chvílí zase – jako už nejednou – napadlo, že by celou tu slavnou výhru, kvůli které se vede až do dneška tolik všelijakých řečí, vyměnil za to, kdyby rodina zůstala pohromadě celá. Marie je mrtvá. A tři kluci – a kde jsou? Třicetiletý Bedřich provozuje krejčovinu v Chrasti. Dvaadvacetiletý Josef je číšníkem v Praze. A Bohumila nasadili na nucené práce do říše…  
 
Zazdálo se najednou Antonínu Čechovi, že je to břímě těžší než obrovský kus žuly, který dokáže vyrvat skále z těla. „Platím,“ zavolal na procházejícího číšníka a pak pohlédl na kumpány: „Ale dneska jen za sebe, kamarádi.“ Osudem kameníků je lom, a tak v něm šedesátiletý Antonín Čech stál i čtyři dny poté, bylo po poledni, stál v něm se svými dvěma dcerami a se všemi ležáckými sousedy, a lhostejno, že to byl lom opuštěný, v němž kámen už nevzdoruje úsilí lamačů a kostkařů. Snad jen v krutovládách může se stát, že ti, kteří zůstali věrni domovu, padnou rukou vrahů, zatímco druzí, již rodný kout opustili, přetrvají mezi živými…

Aktualizováno: 4/29/2009 8:34:00 AM

 

"Kalendárium Přemysla Veverky" je nová stálá rubrika s měsíční periodicitou. Budeme v ní publikovat texty zobrazující životní situace buď přímých účastníků ležácké tragédie, nebo příslušníků výsadkové skupiny Silver A a jejich spolupracovníků. Jednotlivé protagonisty představíme podle měsíce jejich narození.


Národní kulturní památka - Pietní území Ležáky,   telefon: +420 469 344 179,   e-mail: lezaky@lezaky-memorial.cz