Ležáky, nynější pietní území, leží na Chrudimsku, u obce Miřetice. Název Ležák patřil mlýnu, rovněž tamějšímu potoku, posléze i rybníku nad mlýnem. Ještě později se Ležáky staly názvem osady. Nejstarším objektem, samotou v ležáckém údolí, byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný k roku 1714. První dva domky, Jiřího Boháče číslo 12 s polem a loukou a France Hraba číslo 11 s loučkou a polem, byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784.
Písemný záznam o prvních dvou ležáckých domcích pochází z roku následujícího. Postupem času, zejména v devatenáctém století, přibývaly další domky, dřevěné i zděné, například čísla 23, 26, 27, 28 a 29. Počet tamějších stavení nikdy nepřesáhl osm, devátým byl mlýn číslo 26. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století ho tehdejší majitel Ignác Vybíral přestavěl. Třebaže se v blízkosti mlýna nenacházely žádné statky, objekt prosperoval, a to i během obou světových válek.
Tak malá osada jako Ležáky nemohla tvořit v žádné etapě dějinného vývoje správní či ekonomický celek. Život jejích obyvatel vždy závisel na spolupráci s okolními obcemi, například se Včelákovem či Miřeticemi, které s historií Ležáků bezprostředně souvisejí.
Ležáčtí muži chodili za obživou do blízkých lomů. První z nich byl otevřen v Dachově, nacházejícím se v těsném sousedství Ležáků – v roce 1942 proslul jako lom Hluboká – a to v devadesátých letech devatenáctého století. V okolí postupně přibývaly další lomy. Dobývala se tam prostá tvrdá žula, z níž kameníci zhotovovali vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky, náhrobky a jiné produkty. K takovým lokalitám například patřil i známý lom Černík. Všechna jmenovaná místa se stanou součástí ležácké tragédie.
Ležácké ženy byly známé zručnými výšivkami, které odnášely k prodeji do Skutče nebo Chrasti. Možnost přivýdělku – ať mužů či žen – skýtaly pomocné práce u okolních sedláků, zejména v období žní.
Do tragédie tvořilo Ležáky devět budov, v nichž žilo 54 obyvatel. Katastrálně příslušely do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domů do osady Habroveč, obec Louka. Podle tohoto katastrálního rozdělení se školy nacházely v Miřeticích a ve Včelákově, fary ve Včelákově a Vrbatově Kostelci. Všichni obyvatelé Ležáků pak měli k dispozici stanici dráhy ve Vrbatově Kostelci, tamtéž sídlila i četnická stanice a poštovní úřad.
Posledním ležáckým mlynářem byl Jindřich Švanda, narozený roku 1904, který se v srpnu 1937 oženil s Františkou Šťulíkovou, narozenou 1909, dcerou předchozího mlynáře Václava Šťulíka. Švandovi měli dvě dcery, Emilii (nar. v únoru 1939) a Bohumilu (nar. v dubnu 1940), a prožívali na Ležákách spokojený život. Díky Jindřichu Švandovi se mlýn dostal do pevných rukou.
V prvním patře ležáckého mlýna bydlel až do 21. června 1942 bratr Františky Švandové Josef Šťulík, který přišel na svět v tomto mlýně roku 1913 a který se v červnu 1939 oženil s Marií, za svobodna Pelikánovou, rodačkou ze Včelákova. Šťulíkovi měli dvě dcery, Jarmilu narozenou v listopadu 1939 a Marii narozenou v červenci 1941. Josef Šťulík získal praxi jako kameník a otevřel si vlastní kamenolom na pozemku patřícím k mlýnu.