Žena už opustila lesní cestu klesající od Včelákova k Ležákům i rozlehlou louku, už minula mlýn, přešla silnici a úzkou pěšinou se vydala k potoku. Za dřevěnou lávkou začala stoupat do svahu, ke skupině pěti domků. V jednom z nich, v čísle popisném 27, bydlí. Podle vrásčitého, poněkud seschlého, věčně staženého obličeje, úzkých štěrbinek očí, propadlých lící, ostře řezané brady vystupující vpřed a rovněž řídkých prošedivělých vlasů jakoby přilepených k temenu hlavy by se dalo usuzovat, že už má pěkný kus života za sebou. Ale Marii Duškové je teprve devětačtyřicet. Teprve? Nebo snad už? Nikoli léta, nýbrž úděl se vepisuje do tváří ležáckých žen, manželek kameníků a domkářů, tvrdá, klopotná práce jim dává podobu. Natož vdovám, jakou je Marie Dušková.

 

A k tomu hrozný sen, který ji v noci na dnešek trýznil. Oldřich, milovaný syn, její nejmladší, devítiletý… Tak moc se o něho bála, v tak neskonalém ohrožení se jí ve snu jevil, že ho ráno nemohla nechat, aby šel do školy sám. Vyvedla ho ze stavení, stoupali spolu do Včelákova lesní cestou, matka pak syna zlehka postrčila do školních dveří, jež byly přátelsky rozevřené jak lidská náruč, a když se ujistila, že se nachází v bezpečí, ihned se vydala na faru, vzdálenou jen nepatrně. Po nočních zjeveních chtěla slyšet důstojného pána Krále, zdejšího faráře.

 

Byla velice zbožná. Protože se už dávno přesvědčila, že spásu nenajde na téhle zemi, věřila, že ji Bůh jednou obdaruje. Střechu nad hlavou s dvorkem pro drůbež a králíky, přilehlým políčkem a kouskem louky, základem obživy, měla v Ležákách, domkářka se zatvrdlýma rukama, ale kostel sv. Maří Magdaleny ve Včelákově, jí byl síní úlevy a naděje. Po léta usedá do jeho lavic, po léta sklání před panem farářem hlavu. Kdykoli, v jakýkoli čas si toho bude tvá duše žádat, vyslyším tě, říkal jí. A tak dnes ráno zazvonila u farních dveří.

 

A vypovídala u jídelního stolu jako u zpovědi, před očima nejmilejšího Oldřicha, devítiletého… byl to ďábel, důstojnosti, ďábel s podobou zrůdy, chopil se mého Oldřicha, odvedl ho, unesl a pak už jsem neviděla nic, jen chlapec stoupal k nebi a byl mrtvý… Měkké dlaně farářovy se setkaly s těmi hrubými, dcero, zůstaň v pokoji, nehodné skutky stíhají jen nehodné, a ty jsi hodná dcera boží, křesťansky ji tišil, ďábel vstupuje do ďáblů, a ty patříš k andělům… Laskavý, vzácný Otec Král, utřela si Marie Dušková oči – a vtom se jí všechno vrátilo, celý klopotný život –

 

Dušek byl vdovec se třemi dcerami, když si ho brala za muže, ale nebyl to kříž, jejž na sebe vzala, byla to láska, přijala holky za své, ví Bůh, že jim byla mámou, avšak láska chudých má svá pravidla, a tak se Marie přičinila, aby každá z těch tří, jakmile jí bylo čtrnáct, odešla do služby, nejednalo se o zlý úmysl, takhle přece běží domkářský život…, jenže s léty začaly Marii stíhat výčitky, jestli na holky příliš nespěchala, třeba mohly ještě chvíli v chalupě zůstat, i Dušek někdy zabručel - tvoje děti, moje děti, měříš všem stejně? ptal se…, tehdy už spolu měli Ludvíka, dneska mu je dvaadvacet, za čtyři roky po něm Květoslavu, snad Duškovi všechno vyřešili ke spokojenosti boží, vždyť se tři dcery provdaly a občas přijížděly na Ležáky, žádný stín, žádné šrámy, a Marii bylo najednou čtyřicet a na svět přišel Oldřich tak nečekaně, jako sjíždí blesk z letního nebe, a stal se jejím nejmilejším, Marie za to nemůže, všechny je má ráda, ale Oldříška nejvíc ­– a potom jí to Dušek provedl, umře si, umře si zrovna teď, a ona tři děti a chalupu s malým hospodářstvím na krku, cos mi to udělal? volala za mrtvým mužem, takhle mi odplácíš, že jsem holky poslala do služby? plakala a pracovala od úsvitu do setmění… a obličej jí sesychal do vrásek, líce propadaly, řídnoucí vlasy se lepily k temenu hlavu… a nezabrání tomu ani její bratr Antonín Skalický, o pět let mladší než Marie, který se na Ležáky čp. 27 přestěhuje z  Miřetic a jako vzpomínku na krátké manželství si s sebou přivede dceru Helenu – nic naplat, Antonín Duška nezastoupí, Duškem zůstává pořád ona, Marie Dušková… a to je ten můj život, důstojnosti, život ležácké domkářky, ale já ho unesu, všechnu tíhu unesu, jen aby mi ďábel, co jsem ho v noci viděla, mého Oldříška nezatratil… zůstaň v pokoji, zopakoval na faře František Král, nehodné skutky stíhají jen nehodné, a ty jsi hodná dcera boží.

 

Takže teď už se Marie Dušková vrací, uklidněná a se smírem v nitru, už stoupá za potokem Ležák do svahu a směřuje ke svému domku. A pak se zastaví, zhluboka se nadechne a rozhlédne. Onu středu 24. června roku 1942 je letní dopoledne průzračné, senoseč v plném proudu, louky voní, slunce stoupá po modravé obloze nad zdejší údolí, blíží se jedenáctá a v blízkém lomu Černík zahouká polední přestávka. Dobře, je tady dobře, vydechne si Marie Dušková, a jak je dobrý ten náš život, řekne si osvobodivě a vrásčitou tváří se mihne úsměv. Zhruba za dvě hodiny bude všemu konec. Ďábel začne osadu rdousit. Zahubí všechno živé. A pro devítiletého Oldřicha Říhu si dojede do včelákovské školy. Lhal dnes ráno pan farář Marii Duškové, nebo ani Bůh neví, čeho jsou lidé schopni?